Památník obětem komunismu
L I T O B O Ř
16. srpna 2008
Odhalení památníku obětem totalitního komunistického režimu v obci
Z historie obce, události 50. let v obci
Historie obce se připomíná již k polovině 14. století, kdy držitelem zdejší tvrze byl Ješek z Litoboře. Pozdější osudy tvrze a vsi jsou spojeny s rýzmburským panstvím, v první třetině 17. století se stala Litoboř součástí náchodského panství. Od roku 1848 již pak samostatnou obcí s vlastní samosprávou, do roku 1960 byly k ní připojeny bývalé obce Křižanov a Mečov. K 1. 7. 1960 zanikla i samostatnost Litoboře, která se stala součástí obce Hořičky až k roku 1990, od kterého je opět samostatnou obcí s vlastním zastupitelstvem.
Zánik i obnova obecní samosprávy se samozřejmě odrazily v životě této obce, kde po bývalé tvrzi zůstaly patrné jen terénní obrysy při usedlosti č.p. 1, odedávna zvané Turyně, ke které se vztahují i pověsti známé z Babičky Boženy Němcové.
Převážně zemědělský ráz obce udával směr života jejích obyvatel. Byli to sedláci, chalupníci, domkáři, kteří hospodařili na svých polích, políčkách, pastvinách, zahradách i v lesích. Nelehký život si zpestřovali společenskými aktivitami, předními organizátory byli především členové sboru dobrovolných hasičů, ten byl ustaven v Litoboři již v roce 1897.
Také obě světové války si vybraly svou lidskou daň, do té první války narukovali v r. 1914 z Litoboře téměř všichni muži do 51 let, 14 se jich nevrátilo. V době Protektorátu Čechy a Morava bylo na nucené práce nasazeno 12 mužů. Ke konci války pobývalo v obci 84 uprchlíků, převážně z Polska. Po válce v letech 1945-46 odešlo z Litoboře několik rodin hledat nový domov pohraničí, odtud se do Litoboře přistěhovalo 5 rodin.
Významným předělem i v této obci byl rok 1948, kdy se začala uplatňovat komunistická moc v tzv. diktatuře proletariátu. Už v březnu byl v obci ustaven místní akční výbor- předsedou se stal Karel Rudolf – jehož pravomoc byla větší než místního národního výboru, v podstatě dohlížel nad celou obcí. Za nemocného Josefa Dvořáčka se stal předsedou MNV Jindřich Řezníček. Květnové volby do Národního shromáždění, pro které byla vydána jednotná kandidátka, byly v obci nadřízenou komisí zrušeny, neboť byl koš pro zahazování kandidátek umístěn za plentou, a jak uvádí kronikář: „Nebylo vidět, jak se kandidátky zahazují. Volby se musely opakovat, volba musela být veřejná. Jednotná kandidátka získala 109 hlasů, prázdných lístků bylo odevzdáno 145, neplatných 6.“
V zemědělské obci se státní moc začala plně uplatňovat při tlaku na rolníky, kterým byly předepisovány neúměrné dávky z rostlinné i živočišné výroby a které se každoročně zvyšovaly. Do vesnice pravidelně přicházeli kontroloři, za neplnění „kontigentů“ následovaly různé represe, vysoké pokuty, dokonce i vězení. Také starý kronikář Josef Kocián (1871 - 1959) zaznamenává „novou“ atmosféru doby: „Při svatbách žádná veselost nebyla neb jeden s druhým se bál promluvit. Při sejití se v hostinci též tak, neb legitimovaným komunistickým osobám se musel bát s nimi promluvit. Bylo a je mnoho takových, že kdyby se pusa drobet pustila, byly by stavu udat a byl by souzen a odsouzen aneb zbaven majetku svého… v naší obci žijeme ještě tak trochu v klidu.“
Práce v zemědělství byly řízeny různými zásahy a nařízeními, plány, které často odporovaly dlouholetým zvyklostem a zkušenostem rolníků. Také kronikář se neubránil smutnému povzdechu: „Je to samé plánování rostlinné a živočišné výroby…jsou to směrnice vydané odshora neb dnes nejde, by hospodář si hospodařil podle svého, dnes musí síti a sázeti, jak jest v plánu stanoveno a ne jak by si sám stanovil. Dodržování kontrolují úřady.“ Zemědělci byli šikanováni i tím, že nedostávali potravinové lístky na maso a tuky, porazit vepře mohli jen tehdy, když splnili kontigent masa i obilí na sto procent. Na statcích s rozlohou přes 20 ha byli vůbec odkázáni, aby svou spotřebu kryli na volném trhu, nedostali ani šatenky.
Veškeré vládní snahy směřovaly k tomu, aby byla zakládána jednotná zemědělská družstva a český venkov byl „kolektivizován“ podle sovětského vzoru. Zákon o jednotných zemědělských družstvech byl přijat už v září 1949. V obcích byly také likvidovány soukromé obchody a řemesnické dílny.
Obec se dostala „pod kontrolu“ již v létě 1951, jak zaznamenává kronikář: „ Dne 28. července přijela do Mečova pátračka a rozestavila kolem kulomety, že prý tam jsou ukryti partyzáni. Prohledali kolem lesy a č.p. 2 v Mečově, a když nic podezřelého nenašli, složili kulomety a odjeli.“
Kruté chvíle pro celou Litoboř nastaly koncem roku 1951. Kronikář píše: „Dne 28. prosince přijelo do vesnice mnoho četnictva a milice, rozestavili se po všech cestách a silnicích až po Českou Skalici a každý přicházející se musel legitimovat. Prohledávali lesy, nejsou-li zde ukryté podezřelé osoby. Den poté ráno o půl šesté uzavřelo četnictvo a milice silnici od č.p.5 až po č.p.9, stálo zde několik aut a motocyklů a nikdo nesměl na silnici. Bylo oblehnuto Řezníčkovo stavení č.p. 52 a střílelo se ostrými, neb věděli, že ve stodole je schovaný partyzán a toho chtěli zneškodnit a věděli, že chová u sebe zbraně. Střílelo se v rozličných dobách až přes poledne. V 12.30 hodin bylo pak hlášeno, že jest zastřelen. Dle odhadu mu bylo asi od 20 – 25 roků, byl malé postavy.“
Po honu na tzv. diverzanta následovaly akce, které rozpoutala státní moc – zatýkání, soudy, nesmírně tvrdá perzekuce litobořských občanů. Bezpečnostními orgány byla akce nazvána „Teror Náchod“ a v tomto duchu proběhly i dva zinscenované monstrprocesy. První se konal v Náchodě v městském divadle ve dnech 26. a 27. ledna 1952, soudní proces byl jen pro pozvané, obec Litoboř zastupoval předseda místního národního výboru Jindřich Řezníček a předseda akčního výboru Josef Vlček z Křižanova. Druhý proces se konal v témže roce ve dnech 25. a 26. července v Hradci Králové. Obžalovaní museli odříkávat naučená přiznání podle návodu StB. Jejich rodiny se dozvěděly výši trestu až z novin.
Pro „vybudování socialistického zemědělství“ byly užity všechny možné represivní způsoby. Přípravný výbor pro vytvoření JZD se postaral, aby se majetek odsouzených nestal součástí státních statků. JZD Litoboř bylo nakonec založeno 20. 4. 1952, přihlášku podepsalo několik prvních zemědělců, k nim se pak postupně pod tlakem místních událostí přidávali další.
Vesnice a její občané odevzdali krutou daň komunistické moci, která se svým zákrokem dokonce pyšnila: „Likvidovaným případem stouplo sebevědomí a jistota funkcionářů a lidové správy k plnění dalších úkolů, které jsou jimi vytýčeny provoláním okresního výboru KSČ v Náchodě ze dne 27. 12. 1951.“
V obou procesech bylo odsouzeno 18 obviněných, vyhlášeny čtyři tresty smrti – provedeny tři – výše trest odnětí svobody byla v rozmezí 4 – 20 roků, 1 trest doživotí. U všech rozsudků se jednalo o ztrátu čestných občanských práv a hlavně o propadnutí majetku ve prospěch státu. Zastrašená obec, osmnácti občanům a jejich rodinným příslušníkům byly zničeny životy.
Trauma z této kruté historie si Litoboř nesla po dlouhou dobu, kterou nezahladily ani rehabilitace všech odsouzených z roků 1990 a 1991, které se bohužel většina už nedožila.. Nesmyslná obvinění jsou obsažena v jednotlivých rozsudcích, které vynesl Státní soud v Praze podle zákona č. 231/1948 Sb. vydaného komunistickým režimem dne 21. 7. 1948.
V 1. skupině byli odsouzeni rozsudkem ze dne 27. 1. 1952:
JAROSLAVA HANUŠOVÁ ( 23. 5. 1928 – 28. 4. 1981), Litoboř č.p. 5
§ 78 - velezrada a nedovolené ozbrojování,
16 roků odnětí svobody, vězněna od roku 1952 do roku 1960 ve věznici v Pardubicích
Z rozsudku:… „.byla ovlivněna prostředím, ve kterém byla vychována a závislostí na svých rodičích a svém snoubenci Jaroslavu Lazarovi… lze použít zmírňovacího § 29 odst.2 a vyměřiti na místo zákonem stanoveného trestu absolutního trest odnětí svobody zcela přiměřený vině..“
Paní Hanušová, později provdaná Borůvková, byla v době svého zatčení v pátém měsíci těhotenství, ve věznici jí byl násilně proveden potrat. Spolu byl obviněn a zatčen i její otec Jaroslav Hanuš, narozený v roce 1889, nebyl odsouzen, z vyšetřovací vazby se nevrátil domů, zemřel v r. 1962 v ústavu pro duševně choré.
JAROSLAV LAZAR ( 6. 2. 1915 – 1952), Litoboř č.p. 18
§ 78 – velezrada se zřetelem na ustavení § 22
Trest smrti – popraven 10. 6. 1952 v 5.30 hodin ve věznici Praha -Pankrác
Hned na počátku výslechu bylo J. Lazarovi v otázce vyslýchajícího sděleno, že byl ve spojení s teroristou, který vraždil funkcionáře lidové správy, a bylo mu tak naznačována a vnucována výpověď, že vezl tohoto teroristu ve svém osobním autě na akci. Ze žádné výpovědi J. Lazara nelze dojít k závěru, že pomáhal teroristovi za tím účelem, aby byla spáchána vražda, nevěděl, že by řízením auta k tomu pomáhal.
Žádosti otce Josefa Lazara o milost Kancelář prezidenta republiky nevyhověla.
KAREL RUDOLF (19. 2. 1905 – 1. 2. 1966, Litoboř č.p. 59
§ 78 – velezrada
Trest smrti po odvolání změněn na doživotní žalář, vězněn v Leopoldově, Bytími.
Ve vězení těžce nemocněl, zemřel krátce po propuštění z vězení.
JOSEF ŘEZNÍČEK (8. 3. 1910 – 1952), Litoboř č.p. 52
§ 78 – velezrada se zřetelem na ustavení § 22
Trest smrti – popraven 10. 6. 1952 v 5.20 hodin ve věznici Praha -Pankrác
Žádosti matky Anny Řezníčkové o milost Kancelář prezidenta nevyhověla.
Celé trestní řízení bylo vedeno účelově s politickým podtextem, také u J. Řezníčka byl zvýrazňován politický profil jako nepřítele lidově demokratického zřízení. Obviněnému nebyla dána možnost souvisle se vyjádřit k věci., vyšetřující orgány StB v zájmu usvědčení používaly psychického nátlaku.
MILADA STŘIHAVKOVÁ (9. 12. 1921 – 19. 7. 2007), Česká Skalice - Zájezd č.p. 30
§ 78 – velezrada, § 29 – nedovolené ozbrojování
17 roků odnětí svobody, vězněna od 2. 1. 1952 do 9. 5. 1960 ve věznici v Pardubicích
Paní Střihavková uvádí: „Pod ořešákem si nějaký chlap nechal motocykl, ověřovala jsem si číslo a zjistila, že patří předsedovi akčního výboru. Spadla jsem do aféry a nic mně nepomohlo. Přitížil mně jeden spoluobčan, který vypovídal, že k nám lezl agent často v noci oknem, a to křivé svědectví stačilo, abych na mnoho let ztratila svobodu v těžkém žaláři. V roce 1968 se ten soused přišel omluvit a snad mu vůbec nedošlo, co způsobil.“
JOSEF SVATOŇ (23. 12. 1908 - 14. 7. 1990), Litoboř č.p. 12
§ 78 – velezrada, § 29 – nedovolené ozbrojování
20 roků odnětí svobody, vězněn od 20. 12. 1951 do 9. 5. 1962 na Bytími, v Minkovicích, před propuštěním krátce ve Vlčicích u Trutnova
Propuštěn na amnestii v r. 1962.
JOSEF VÍT (13. 3. 1912 – 1952), Lhotky č.p. 11
§ 78 – velezrada se zřetelem na § 22, § 7 – návod k pokusu trestného činu proti republice, § 216 – útok proti bezpečn. orgánu za použití zbraně
Test smrti – popraven 10. 6. 1952 v 6.12 hodin ve věznici Praha – Pankrác
Žádosti manželky Marie Vítové o milost Kancelář prezidenta republiky nevyhověla.
Z rozsudku: „U obviněných soud dospěl k přesvědčení, že vzhledem k jejich založení a protistátnímu zaměření i k rozsáhlé a nebezpečné trestní činnosti, jde o nepřátele pracujícího lidu, které dlužno zneškodniti a nadobro vyřaditi z naší společnosti… a vyměřiti zákonem stanovený trest absolutní.“
MARIE VÍTOVÁ, rozená ŘEZNÍČKOVÁ (25. 6. 1911 – 25. 3. 1991) – Lhotky č.p. 11
§ 163 – nadržování trestnému činu
2 roky odnětí svobody, vězněna od r. 1952 do r. 1953 – Vlčice u Trutnova, Hostinné, Timěchody u Chrudimi
Z rozsudku: „Po zatčení manžela, s jehož trestnou činností byla seznámena, místo aby jako pořádný občan lid. dem.státu tuto hnusnou činnost spravedlivě odsoudila a své děti učila lepšímu životu, zanevřela na lid. dem. státní zřízení a v tomto směru také zaměřila výchovu svých dětí…“
Josef Vít, syn manželů Vítových vzpomíná: „ Dne 9. června 1952 dopoledne přišel telegram, že trest smrti bude vykonán 10. června ráno a že je možné do půlnoci se rozloučit. Doma byl hrozný rozruch. Bylo nutné se ráno do Prahy dostat a naposledy promluvit s otcem. Děda a maminka odpoledne nasedli do vlaku a ještě se do věznice na Pankráci dostali. Otec byl za dvojitými mřížemi tak, aby k sobě nemohli. Matka se rychle ptala, proč se přiznal k něčemu, co neudělal. Rychle jí řekl, jak ho strašně zkopali, vyráželi zuby a že by ho stejně ubili. Jak to slyšel strážný, ihned ukončil návštěvu.
Za několik dní po popravě zatkli matku, pro nás s bratrem byla vyslána komise z ONV a byli jsme přes nesouhlas prarodičů odvezeni do dětského domova. Při amnestii byla matka propuštěna z vězení a my jsme se mohli vrátit domů….
Celý život jsem hledal vše, co by objasnilo naše neštěstí, ani dnes mi není vše úplně jasné…“
MARIE VOJTĚCHOVÁ (13. 1. 1911 - + ), Světlá č.p. 58
§ 78 – velezrada s použitím ustanovení § 29 nedovolené ozbrojování
18 roků odnětí svobody
V 2. skupině byli odsouzeni rozsudkem ze dne 26. 7. 1952 :
MIROSLAV BORŮVKA (12. 9. 1924 – 8.4. 1995), Litoboř č.p. 49
§ 7- návod k pokusu trestného činu proti republice, § 78 – pomoc k trestnému činu velezrady
18 roků odnětí svobody, vězněn od 2.1.1952 do 12.5.1960 ve věznicích v Hradci Králové, Praze-Pankrác, pracovních táborech Jáchymov, Vykmanov, Bytíz
Propuštěn na amnestii v r. 1960.
Z rozsudku: … „rolník a bývalý hostinský z Litoboře, kterému byl hostinec zrušen… projevoval se jako člověk, který nesouhlasí s dnešním zřízením…zahraničnímu agentovi poskytl stravu a byl jím informován, že na naše území přišel dělat pořádek…“
Během 49 výslechů byl M. Borůvka podobně jako ostatní obvinění fyzicky týrán, měl vymlácené všechny zuby.
JOSEF BREJTR (16. 11. 1897 – 29. 12. 1963), Litoboř č.p. 17
§ 7 – pomoc k trestnému činu velezrady
6 roků podnětí svobody, vězněn ve Valdicích
Z rozsudku:… „vlastník hospodářské usedlosti, kterou obhospodařuje se svou manželkou… osoba nemající kladný poměr k dnešnímu státnímu zřízení, byl agentem navštíven jako spolehlivá osoba…“
JAROSLAV HORÁK (16. 7. 1910 – 26. 11. 1967), Litoboř č.p. 54
§ 165 – neoznámení trestného činu
4 roky odnětí svobody, vězněn od 2. 1. 1952 – 23. 10. 1953 v Jáchymově
Po propuštění onemocněl rakovinou, na nemoc zemřel.
Z rozsudku:…. „obviněný se dozvěděl od svého bratrance, odsouzeného již Josefa Svatoně a za přítomnosti rovněž již odsouzeného Karla Rudolfa o tom, že Rudolf ukrývá u sebe osobu vyslanou k nám ze zahraničí, která u nás terorizuje funkcionáře lidosprávy a KSČ… byl agentem požádán o benzin, této žádosti nevyhověl… 28. 12. 1951 šel obviněný Horák ke spoluobviněnému Hůlkovi pařit prase, při této příležitosti se setkal se jmenovaným teroristou znovu….nesplnil svou občanskou povinnost a případ neohlásil bezpečnostním orgánům…“
JOSEF HŮLEK (11. 3. 1910 – 15. 4. 1969), Litoboř č.p. 66
§ 7 a § 78 – pomoc k trestnému činu velezrady
8 roků odnětí svobody, vězněn 3 a půl roku ve věznici Hradec Králové a prac. táboře Svatopluk – Horní Slavkov
Po propuštění onemocněl rakovinou, těžké nemoci podlehl.
Z rozsudku:…„nesouhlasí s dnešním zřízením a je odpůrcem JZD v obci…. Agentovi poskytl při jeho návštěvě čaj a zákusky, byl jím požádán o poskytnutí oděvu, k tomu ale nedošlo, neboť Hůlkovy šaty byly zmíněnému agentovi příliš velké….Obviněný věděl o spáchaných již teroristických činech a že o této činnosti ví i další osoby, přesto neučinil nic, aby byla učiněna přítrž v řádění zmíněného již agenta, nýbrž mu poskytl již výše zjištěné podpory…“
EMANUEL KONVALINKA (3. 8. 1890 – 25. 12. 1969), Litoboř č.p. 27
§ 7 a § 78 – pomoc k trestnému činu velezrady
15 roků odnětí svobody, vězněn 7 a půl roku ve věznicích Valdice, Ilava do r. 1959
Z rozsudku:… „vlastní statek o výměře 12 ha, jedná se o typického vesnického boháče….nesouhlasil se stávajícím státním zřízením a ani s přípravami na vybudování JZD v obci…byl vyhledán agentem S., kterým byl informován, že je poslán z Anglie, aby u nás prováděl různé teroristické akce…bylo mu známo, že je ve styku s více osobami z obce… donesl mu k Borůvkovým jelítko a máslo, aby tito mohli jmenovanému agentovi připravit chutný oběd….na svoji obhajobu uváděl, že měl strach z agenta, který si při každé příležitosti pohrával s pistolemi…“
JUDr. ALBERT PROUZA (22. 8. 1910 – 30. 9. 1987), Žernov – Rýzmburk čp. 5
§ 7 a § 78 – pomoc k trestnému činu velezrady
14 roků odnětí svobody, vězněn 9 roků ve věznici Hradec Králové a prac. táboře Bytíz
Z rozsudku:… „bývalý advokát, který si zakoupil v r. 1947 statek 25 ha… s agentem přišel do styku 23. 12. ve večerních hodinách, kdy tento přišel k obviněnému a s pistolí v ruce ho žádal o oblek..“
Vnučka Silvie Mejstříková uvádí: „Dědeček velmi nerad nahlas vzpomínal na otřesné zážitky z vězení, ale často myslel na své spoluvězně, na vzdělané a podobně smýšlející lidi, na kamarády, se kterými sdílel celu i osud. Po celou dobu věznění i v nelehké době po propuštění měl velkou oporu ve své manželce….“
JAN PROUZA (8. 8. 1899 - 1967), Rýzmburk
§ 165 – neoznámení trestného činu
2 a půl roku odnětí svobody, ve vězení těžce onemocněl, pro nemoc byl propuštěn
Z rozsudku:…. „hajný ve výslužbě, člověk zcela nepatrného politického rozhledu a všeobecných vědomostí…obviněný si byl vědom, že člověk který se mu představil jako parašutista, který odebíral zbraně funkcionářům lidosprávy, který při sobě nosí větší počet pistolí, který jezdí se zhasnutými světly u auta a který vůbec si počíná divným způsobem, je osobou, která na našem území provádí něco nekalého… přes všechny tyto podezřelé okolnosti však obviněný neoznámil bezpečnostním úřadům přítomnost takovéto osoby…“
Hajný Jan Prouza nebyl vůbec člověkem „nepatrného politického rozhledu“, ale účastnil se odboje proti německým fašistům. V jeho hájovně na Rýzmburku se od března do května 1945 ukrývala sovětské parašutistická výzvědná jednotka štábu ukrajinského frontu.
FRANTIŠKA RUDOLFOVÁ (24. 4. 1900 – 10. 6. 1972), Litoboř č.p. 59
§ 7 a § 78 – pomoc k trestnému činu velezrady
5 roků odnětí svobody, vězněna v Želiazovcích na Slovensku, Vlčicích u Trutnova
Z rozsudku:…. „manželka rolníka již odsouzeného státním soudem spolu se svým zetěm a po dohodě se svým manželem poskytla agentovi 10 dnů úkryt, stravu a další morální podporu…věděla, že do celé trestné činnosti je zapojeno více osob, avšak neučinila nic, aby trestnému jednání zabránila…“
KAREL VONDRÁČEK (6. 2. 1915 – 13. 6. 2002), Litoboř č.p. 2
§ 7 a § 78 – pomoc k trestnému činu velezrady
16 roků odnětí svobody, vězně 10 roků a 5 měsíců ve věznicích Hradec Králové, Valdice
Ve vězení onemocněl tuberkulózou, byl operován.
Z rozsudku:…. „obžalovaný se vlivem zahraničního rozhlasu stal nepřítelem lid. dem. státního zřízení… přijal teroristi ve svém bytě a postupně jím byl informován o provedených teroristických akcích v Žernově, Mezilečí, i v Náchodě a ve Lhotkách… poskytl agentovi jídlo a nocleh…obviněný doznal, že jeho nepřátelství pramenilo ze strachu před vstupem do JZD a z poslechu zahraničního rozhlasu…“
Ze vzpomínek pana Vondráčka: „ Před Vánocemi v roce 1951 se v obci Litoboř objevil mladý muž tak kolem třiceti let, ozbrojen pistolemi, který o sobě prohlašoval, že byl vyhozen z letadla s posláním brzdit násilné kolektivizaci venkova a pomáhat zemědělcům bránit se zvůli KSČ. Navštěvoval po okolí funkcionáře KSČ, odebíral jim pistole s upozorněním, že budou-li nadále pokračovat v teroru vůči zemědělcům, zasáhne tvrději. Někteří zemědělci toto počínání přijali s uspokojením, neboť byli posíleni k odporu, který se zdál být beznadějný. Když si ale tento partyzán začal počínat brutálním způsobem a vyhrožoval každému, kdo se pokusí zmařit jeho záměry, a začal se provokativně pohybovat ve dne po vesnici, vzmáhala se domněnka o neserióznosti jeho počínání a podezření z provokace. Lidé se stáhli do pasivity a někteří před ním zavírali dveře na klíč, aby omezili jeho návštěvy. Jinak ho upozorňovali, že Litoboř není dobře zapsána u nejvyšších míst a je stále ostře sledována a snažili se ho přimět k tomu, aby nejlépe z tohoto kraje zmizel. Bohužel nebyli oním partyzánem vyslyšeni ….
Po ozbrojeném napadení zemědělského referenta Hodovala nastalo vyšetřování, zatýkání. StB, SNB, lidové milice, vojáci – ti všichni se podíleli na razii, která připomínala velké vojenské manévry. Litoboř byla obklíčena, statek pana Řezníčka, ve které se onen údajný partyzán ukrýval, rozstřílen, byl dokonce použit i lehký kulomet a ruční granáty. A složky „lidově- demokratického státu“ se mohly pochlubit, že byl „odpor litobořských velezrádců a zavilých nepřátel zřízení zlomen.“
……
Dodnes si klademe otázku, proč byly vyneseny tak strašné rozsudky, proč nebylo zcela uspokojivě provedeno vyšetřování všech okolností, kdo byl onen „agent či partyzán“, proč nebyl zatčen, ale zabit při „dobývání“ stodoly? Proč nebylo již dříve zahájeno řízení proti dosud žijícím vyšetřovatelům a příslušníkům StB, kteří byli za „úspěšné provedení akce Litoboř“ povýšeni, peněžně odměněni a písemně pochváleni velitelem státní bezpečnosti.
Na základě výzvy náchodské pobočky Konfederace politických vězňů byl v roce 1995 požádán Úřad dokumentace a vyšetřování zločinu komunismu, aby provedl šetření akce „Teror Litoboř“. Na základě dokumentů bylo konstatováno, že akce nebyla StB řízena, že se jednalo o neřízenou akci mladíka s problematickou minulostí, ale že byla celá akce následně využita k potlačení odporu a zastrašení zemědělců. Soudci a prokurátoři ze soudních líčení jsou již mrtvi, a proto nelze pokračovat v šetření ke zjištění jejich podílu na odsouzení a smrti osob „případu Litoboř.“
A tak nebyl za celých dlouhých padesát šest let nikdo volán k odpovědnosti!
Více jak půl století je dost dlouhá doba, aby se událost stala součástí historie a také součástí naší paměti. Dění, které nelze zapomenout, protože je příkladem bezpráví konaného v zájmu jedné mocenské skupiny Dění, které je svědectvím neradostné, ale poučné minulosti, mementem pro všechny další generace.
Mgr. Věra Vlčková
Památník obětem totalitního komunistického režimu v obci
Na památku nespravedlivě odsouzených spoluobčanů z Litoboře je vybudován pomník, odhalený dne 16. srpna 2008.
…..Skláníme se v úctě před statečností a utrpením našich spoluobčanů, nevinných obětí komunistického režimu v 50. letech 20. století…
Základní údaje o pomníku
Autor : Miroslav Kubala, Čánka u Opočna
Inspirace (předloha) : Tvar památníku vychází z těžkého období poválečných let - proto jednoduchý strohý tvar (i velmi odolný pískovec, který se obtížně opracovává), vztyčený masivní hranol (s přiměřenou výškou člověka), přírodně lámaný - se vsazenou plochou (hladkou) pískovcovou deskou.
Materiál : Pískovec božanovský - Lom Božanov (Broumovský výběžek). Ložisko Božanov leží na jihovýchodní okraji Broumovských stěn, prakticky na hranici s Polskem. Jsou to světle bělošedé až rezavě hnědé, středně až hrubě zrnité křemenné pískovce. Božanovský pískovec je tvrdý a obtížněji opracovatelný, má však dobrou odolnost vůči mechanickým vlivům i povětrnosti. Je vhodný pro dlažební a obkladové desky, a to i do exteriéru, a až na obtížnou opracovatelnost a barevnou nehomogenitu i pro sochařské a restaurátorské účely. V minulosti byl božanovský pískovec v Praze použit na právnické fakultě, později při rekonstrukci Národního divadla, Smetanova nábřeží, Karlova mostu, zábradlí rampy Národního muzea, je z něj převážná část nového obkladu Smíchovského nádraží a vstupu do stejnojmenné stanice metra, ale i např. kopie sochy sv. Vojtěcha na Karlově mostě.
Nápisní deska : Úmyslně zvolená leštěná mosaz k přírodnímu pískovci (dnes se více preferuje levnější varianta eloxovaného hliníku - má menší odolnost než mosaz a působí více synteticky) s gravírovaným textem, uchycená 4 čepy do ploché (hladké) pískovcové desky památníku.
Rozměry : Výška nad zemí cca 175 cm (celková cca 220 cm) / 40x40 cm, deska (pískovec) 60x60x7 cm, deska (nápisní) leštěná mosaz 50x50 cm, pískovcové šlapáky 5 ks (hladká broušená plocha s osekanými okraji) cca 60x35x7 cm.